| knihy - referencie |


môj obľúbený obchod

home | čo mám nové | hudba | písanie | iné aktivity | fotoalbum
download | kontakt | myspace | myspace - quasimondo | celkom iný beat


Collegium musicum

Ondřej Bezr, idnes.cz, 24. 9. 2007

Je nepsaným pravidlem, že životopisec by měl být nestranný - v tomto případě tomu tak není a je to dobře. Nejen Varga, ale řada dalších slovenských rockových průkopníků jsou Jaslovského dětští hrdinové, s některými se později setkal i jako hudebník.

Autor proto do knihy vložil velmi osobní pohled, popisovanou historii mezi řádky ale místy i velmi otevřeně komentuje. Je to relativně originální, ale působivý a hlavně čtivý pohled, který způsobuje, že kniha čtenáře do sebe doslova vtáhne. A to i Čecha, jemuž slovenština přece jen není mateřským jazykem.


Peter Motyčka, .týždeň 2. 4. 2007 (úryvok)

Písať o hudbe je vraj ako tancovať o architektúre. Rovnako ťažké je opisovať intenzitu a eruptívnu energiu hudby Collegia. Jaslovský v nenásilných formových rozboroch skladieb pozoruhodne prepojil muzikantskú erudíciu s cennými (občas aj dobovo humornými) svedectvami Vargových súčasníkov. Znalcov kontextu pobaví dokončenie legendárneho denníka Fedora Freša.
 


Tři tvoří společenství
Radek Diestler, Lidové noviny

Příběh Collegia Musica, prvních a nejvýznamnějších představitelů classical rocku na území bývalé federace, je pro svého zpracovatele skvělou materií a výzvou zároveň. Postavení Collegia v historii československého rocku je výjimečné, a jeho historii obaluje množství mýtů, jak odpovídá skupině bez debaty kultovní. A zároveň je především příběhem klíčové postavy Collegia, tedy Mariána Vargy.

Vargovy letošní šedesátiny přinesly několik retrospektiv jeho „života a díla“, od střihového dokumentu k soubornému vydání remasterovaných alb Collegia Musica. Kniha o Collegiu byla inzerovaná na starých internetových stránkách skupiny – dnes nefunkčních – už v roce 2002 jako společné dílo Mariana Jaslovského a Petera Pišťanka. Měla vyjít o rok později, místo toho ji však předběhla výpravná a veskrze zdařilá kniha rozhovorů Petera Uličného s Mariánem Vargou O cestách, které nevedou do Říma (Slovart 2004).

Čekání se však příznivcům vyplatilo: publikace, která na Slovensku zaznamenává velmi slušné prodeje, je povedená a snese srovnání s Jaslovského výtečným životopisem Deža Ursinyho, jedním z nejlepších čtení o české a slovenské rockové historii vůbec.

Nejen Collegium

Jaslovský se nesoustředil pouze na dvanáct let existence Collegia (1969–81) a jeho příležitostné návraty (1992, 97). Vzhledem k zásadní úloze Mariána Vargy se věnuje i jeho dětství, hudebním začátkům, působení v Prúdech (kde se Varga poprvé sešel se svým nejčastějším spoluhráčem, baskytaristou Fedorem Frešem), a samozřejmě i sólové kariéře po rozpadu Collegia. V závěrečném kalendáriu zaznamenal i Vargovo letošní turné s Moyzesovým kvartetem.

I když Uličného rozhovory „vykryly“ nemalou část tématu, mezi oběma knihami není mnoho styčných ploch. Jaslovský na Uličného odkazuje pouze jednou, společný mají důležitý rozhovor skladatele a muzikologa Vladimíra Godára s Vargou z roku 1994. V Jaslovského biografii hrají významnou roli výpovědi členů a spolupracovníků Collegia a materiálů z dobového tisku. „Životaběh“ Collegia Jaslovský narušuje muzikologickými rozbory jednotlivých alb: ty sice mohou čtenáři navyklému na tradiční biografie připadat únavné, tady jsou ale obohacením. Jaslovský navíc drží v ruce trumf, který známe už z Ursinyho životopisu. Je jím Frešův deník, který si vedl v letech 1967–70, autentický a v mnohém zásadní pramen k dění v elitní společnosti slovenského bigbítu v jednom z jeho nejšťastnějších a neintenzivnějších období. Navíc pramen osobní a emotivní, nabízející plastický obraz docela úzkého společenství, jehož členové se scházeli a rozcházeli, „stýkali a potýkali“ a při tom tesali základní kameny československého rocku.

Kniha je – ku prospěchu věci – vůbec prosta faktopisectví. Staré vášně ve vzpomínkách protagonistů stále planou a autor sám, řečeno s Karlem Poláčkem, „neráčí bejt objektivní pozorovatel“. Dokáže stranit svým dávným idolům (odmítnutí recenze Jiřího Černého na první album Collegia), ale zároveň neomlouvá jejich tvůrčí poklesky a propady. I když by využití některých českých pramenů – například Virgalova reflexe vystoupení Mariána Vargy na koncertu Čertovo kolo z roku 1988 či Rejžkova recenze zde mírně přeceněného alba týmu Hammel, Varga, Peteraj Všetko je inak z roku 1989 – možná výsledný obraz občas korigovalo.

Jak to bylo s Hladíkem?

V biografii nechybí nic podstatného, pár drobnějších peripetií tvorby Collegia resp. Mariána Vargy ale přeci jen postrádám. Po rozpadu základního tria (Varga – Frešo – Dušan Hájek) se rýsoval hvězdný pakt Mariána Vargy s Radimem Hladíkem v rámci M.efektu: nepřekročil sice fázi vzájemného oťukávání, alespoň za zmínku by ale stál. Stejně jako pár vět k pověstem o možné spolupráci Vargy s Czeslawem Niemenem.

Důkladnější mohla být i faktografická výbava. Rejstřík článků k tématu, obrazových a zvukových záznamů tady nahrazuje seznam citované literatury a závěrečný sumář Olivera Reháka. Sluší se ale dodat, že jeho soupis raritních nahrávek Collegia (pověstný červený kufřík) dokáže rozbušit srdce každého badatele.

Poslední měsíce nabídly zájemcům o kvalitní čtení o české a slovenské hudbě slušná povyražení. Riedelův rozhovor s Jiřím Černým, doplněné životopisné interview Ondřeje Bezra s Vladimírem Mišíkem a „napokon“ Jaslovského monografie Collegia Musica – to v pidiprostoru bývalé federace není špatná bilance.

***

HODNOCENÍ LN ****

 


Martin Pener, Pravé spektrum, 29. 6. 2007


Collegium Musicum je tretím Jaslovského monografickým „výletom“ do spracovania života osobností našej hudobnej a kultúrnej scény. Tento raz však bol vo veľkej výhode – na rozdiel od Deža Ursíniho (Pevniny a vrchy, 1997) a Jara Filipa (J.F. – človek hromadného výskytu, 2002) sa zameral na Mariána Vargu. Pretože hovoriť o Collegiu Musicu znamená hovoriť zákonite najmä o Mariánovi Vargovi.

Jaslovského hendikepom mohla byť tri roky stará kniha rozhovorov Petra Uličného s Mariánom Vargom. Aj z toho dôvodu som pristupoval ku knižnému Collegiu síce nedočkavo, predsa však s malými pochybami. Zbytočne. V téme Collegia sa podarilo nájsť ešte veľa nezodpovedaného, vytiahnuť na svetlo mnoho v súčasnosti nevydaných fotografií.

Najprv niekoľko slov pre tých, ktorým značka Collegium Musicum veľa nehovorí. Slávna artrocková kapela založená v roku 1969, rozpadnuvšia sa fakticky v roku 1979 (hoci posledný radový album pod touto značkou vyšiel v 1981). Ako už bolo povedané – hlavnou postavou Collegia je skladateľ a klávesista Marián Varga (60). Odhliadnuc od nesmrteľných kompozícií si Collegium získalo aj prvenstvá: prvý slovenský rockový dvojalbum a prvý live-album.

Collegium bolo niekedy považované za kapelu spájajúcu klasickú hudbu a rock. Je to neúplné tvrdenie, vlastné skladby prevzaté motívy jednoznačne prevyšujú. Hoci podobne postupovali napríklad Emerson, Lake & Palmer (v niektorých smeroch západný náprotivok Collegia), do artrocku radíme napríklad i Pink Floyd, ktorí s rockovou adaptáciou vážnej hudby – pokiaľ viem – nikdy nič nemali. Artrock bol vo všeobecnosti vysokou školou rocku, inštrumentálne náročný, typický 10, 20, 30-minútovými kompozíciami. A také bolo i Collegium.

Späť ku knihe. Nedostal som sa doposiaľ k Jaslovského monografii o Jarovi Filipovi, môžem preto vývoj jeho práce na dokumentovaní slovenských géniov rocku posúdiť iba v porovnaní s ursíniovskými Pevninami a vrchmi.

Marián Jaslovský sa podstatne zlepšil ako rozprávač príbehov (skutočných osôb). Pevniny a vrchy sa vo veľkej miere opierali o rozsiahle citácie súčasníkov resp. spolupracovníkov Deža Ursíniho. V Collegiu nás sám Jaslovský kontinuálne sprevádza životom kapely. Jediné rozsiahle citácie tvorí len denník Fedora Freša a rozhovory z dobových periodík, chronologicky vložené do zodpovedajúcich období. Výpovede členov či spolupracovníkov Collegia sú poňaté ako kratšie vsuvky na autentické vysvetlenie preberanej témy.

Hodnotím to ako pozitívum. Kedysi som ako teenager dychtivo „zhltol“ knihu Doors – ich vlastnými slovami, dnes mi už nič nehovorí. Naopak, The Doors od Petra K. Hogana si i po rokoch sem-tam prečítam (pravda, už len obľúbené časti) – Hogan totiž príbeh rozpráva. To síce so sebou nesie nevyhnutný prvok subjektivity, ale text (tu už hovorím i o Collegiu M. Jaslovského) je pre čitateľa stráviteľnejší, lepšie pochopí súvislosti (dobové, politické, technické...) a prezradí, čo interpret – autor výrokov nechcel prezradiť, nemohol prezradiť, či vôbec nevedel.

Kniha odkrýva i mnohé citlivé miesta. Tým nemyslím iba beztak verejne známe zdravotné problémy M. Vargu, okrem iného súvisiace s jeho niekdajšou „záľubou“ v alkohole. Dnes, keď pamätníci môžu vďaka svojmu veku (a ľudskej tendencii zabúdať na zlé) nostalgicky spomínať na mlados, a my, novodobí fanúšikovia nezaťažení a nepoznačení skúsenosťami z onej doby poslušne tieto spomienky prijímať, kniha odhaľuje, že problémy neboli iba vo vzťahu zlý boľševik – dobrý bigbiťák.

Napätie, spory, konflikty existovali aj medzi ľuďmi, ktorých dnes svorne vídavame na krstoch kníh či reedícií platní. Prekvapí to najmä u známych osôb, ktoré nikdy nefigurovali vo verejne známych sporoch a skupinu často len sprevádzali ako manažéri, textári a podobne.

Napadá mi jediná vec, ktorej opomenutie by som autorovi vyčítal. Verejne známe zdravotné štrapácie Mariána Vargu som spomenul vyššie. Že viedli k modrej knižke, nemusel Varga ani potvrdzovať, sú samozrejmé. M. Jaslovský v Pevninách a vrchoch, opisuje úsilie Deža Ursínyho – „tréning zdania psychických porúch“ – ktoré ho rovnako zachránili od povinnej vojenskej služby. Čo však ostatní členovia Collegia?

Pri sledovaní kariéry F. Freša a D. Hájka zistíme, že dvojročnú ani vysokoškolácku ročnú vojenčinu nemáme kam napasovať. A predsa to musela byť v mladosti ich kľúčová životná otázka, ktorá sa týkala kapely ako celku.

Aby bolo jasné – obom im to z celého srdca prajem. Určite by som nebol pobúrený zistením, že sa im podarilo vyhnúť sa vojenčine (špekulácia!) nie na základe skutočného zdravotného stavu, ale aj inak... Spoločnosti boli nepochybne prospešnejší ako hudobníci než ako vojaci.

Rozhodne však nebudem autorovi vyčítať, že nerozoberá, či v súvislosti s (ojedinelými) výjazdami do „kapitalistickej cudziny“ nebola skupina nútená k spolupráci s ŠTB. (Každý, kto pracovne vycestoval na západ, ako napríklad novinári, musel spoluprácu sľúbiť.) Hoci zmienka o problémoch M. Vargu s ŠTB v knihe je.

(Ospravedlňujem sa za ideologickú vsuvku)

Poviem aj dôvod – som už osobne unavený z „objavov“ ako hudobníci (Nohavica, Neckář...) spolupracovali s ŠTB. A neodpustím si hneď ideologickú poznámku: ak ma niečo poburuje, nie sú to bývalí agenti – pokiaľ, pravda, dnes nie sú sudcami, starostami, poslancami (vrátane komunálnych), vysokými štátnymi úradníkmi, megaúspešnými podnikateľmi. Poburujú ma v tichosti žijúci eštebáci, ktorí agentov získavali, riadili, poverovali úlohami, praktikovali nezákonné metódy pri výsluchoch, zastrašovali, likvidovali nevinným kariéru či štúdium...

V záverečných kapitolách venovaných porevolučným rokom M. Jaslovský trochu prirýchlo preskočil od albumu Varga – Hammel Všetko je inak (1989) cez Labutie piesne (1993) až po comeback pri príležitosti abrahámovín M. Vargu a F. Freša v roku 1997. Myslím že by bolo od ex-členov a spolupracovníkov Collegia zaujímavé počuť, ako sa vyrovnávali s politicko-ekonomickými zmenami, ako začínali podnikať (F. Frešo mal, myslím, prekladateľskú agentúru), či ako sa menil prístup vydavateľstiev.

Čím je kniha M. Jaslovského najviac cenná? Tým, že mapuje históriu hudobného telesa, ktoré je dnes – bez preháňania – súčasťou slovenského kultúrneho dedičstva. Skladby Collegia sú naším národným rodinným šperkom, ktorý overil čas a mladé generácie ho opäť a opäť objavujú a získava si ich.

Collegium Musicum nie je fenomén iba vďaka hudobníckej virtuozite, vďaka platniam, ktoré nám po ňom ostali. Fenomén a osud Collegia Musica je veľmi odlišný od mnohých taktiež výborných kapiel, ktoré vznikli v rovnakom čase v Československu: prežilo! Meditating Four bolo v podstate zakázané, G.A.T.CH. živorili, až zanikli, Modus sa čiastočne odmlčal (slávna zostava so Žbirkom, Gombitovou a Lučeničom je až jeho druhá kapitola).

Čiastočne to možno vysvetliť prekvapivým faktom v komunistickom režime – predajnosťou. Collegium bolo titulovým ťahúňom novovzniknutého Opusu. Iným vysvetlením je blízkosť k vážnej hudbe, kapela predsa len nebola taká „nebezpečná“, ako by bola, povedzme, slovenská hardrocková odpoveď na Led Zeppelin, Deep Purple či Black Sabbath.

Zhrnuté a podčiarknuté, s knihou Collegium Musicum som strávil krásne chvíle. Ak máte aspoň trošku radi keď už nie Collegium samotné, tak aspoň starý dobrý bigbít – určite si ju kúpte a zaraďte na čestné miesto po boku vašich rockových cédečiek. A kto je vlastenec, nech pridá odkaz na naše slovenské Collegium do databázy na www.allmusic.com.